o mně
Těší mě, já jsem Kristiana a strašně ráda jím! Abych to upřesnila, jím převážně rostliny všeho druhu, ale kvalitním masem nepohrdnu. Ryby a mořské plody mi od útlého dětství nechutnaly, ale vařím je a ochutnávám je. Nepijeme limonády ani studenou vodu (protože pak trávicí trakt místo trávení zahřívá) a minimalizovali jsme mléčné výrobky kvůli implikacím z tradiční čínské medicíny na "občas" když na něco máme vyloženě chuť. U mě to většinou bývá něco sladkého. Vyhýbáme se chemii, prefabrikátům a co jde kupuji v "bio" kvalitě, protože doufám, že je to šetrněji vypěstované a zpracované.
Na rozdíl od velké spousty lidí jsem měla z domova od ranného dětství naučený relativně zdravý styl stravování - jedli jsme hodně ovoce, hodně zeleniny, kuře bylo zásadně bez kůže, ale na druhou stranu jsem žádná zásadní omezení neměli. Podstatné ovšem bylo to, že jsem byla naučená, že je zelenina "jídlo," ne "to navíc na talíři."
Pamatuji si, jak mě táta učil poznat zralé a dobré ovoce, jak jsme hledali "nejlepší" meloun a ráno jsme chodili na trh pro fíky a pro briošky plněné vanilkovým krémem. O víkendech jsme chodili do restaurace na jehněčí hřbet. Myslím, že právě tyto momenty ze mne udělaly milovníka jídla. Jsem, ale milovník trošku atypický - nehledám u jídla komplikovanost, ani sofistikovanost, ale hledám intenzitu chuti, jednoduchost založenou na kvalitních ingrediencích a také dlouhodobě zkoumám co opravdu znamená ono efemérní "jíst zdravě."
Jídlo pro mě má dvě zásadní úrovně významu. Tu, ve které je palivem pro naší fyzickou schránku a tu, kde se stává požitkem (nebo strachem), kde nás naplňuje opojnými (nebo naopak destruktivními) pocity a krmí naši duši.
Stejně jako můžeme mít k jídlu vztah, který v nás vyvolává negativní a nepříjemné pocity, tak můžeme mít pokřivený vztah i k jídlu jako palivu a často i máme. Můžeme si nevybírat jídla výživná, tělu prospívající a ládovat se prefabrikáty, které jsou plné aditiv a látek, které našim tělům neprospívají. To považuji za základní problém dnešní doby - přistoupili jsme na to, že všechno v supermarketech je jídlo, i když se to jídlu pramálo podobá a objektivně víme, že to pro nás není dobré. Současně se ale západním světem prohání vlna civilizačních chorob značících, že něco děláme zásadně špatně a ruku v ruce s nimi přichází samozvaní spasitelé s návodem na správné žití.
Mojí touhou a důvodem proč jsem se do veřejného vaření vůbec pustila a proč jsem cooking. vydala je alespoň hrstce lidí ukázat, že to jde i jinak. Bez demagogie, bez neúplných a nepravdivých informací, které se internetem šíří od více či méně erudovaných influencerů, nutričních poradců a v horším případě i lékařů. Čerpám z dlouholetých zkušeností s tradiční čínskou medicínou, kterou využívám tak jak byla zamýšlená: jako prevenci nemoci. Vycházím z toho, že základním stavebním kamenem zdraví je mimo jiné jídlo. Je to intenzivní pohyb na čerstvém vzduchu, je to klidná duše, je to určitý soulad s přírodními zákony, které jsou pro nás jako společnost už “zastaralé,” přičemž je to přesně to, co nám chybí. Poslouchat tělo, poslouchat přírodu a vnímat co nám chtějí sdělit. Neměli bychom slepě naslouchat nejnovějším trendům a informačním vlnám, ale zajímat se, pochybovat a chtít důkazy místo slibů.
Proto jsem se nakonec rozhodla jak svou kuchařku postavit tak, jak se doma opravdu stravujeme. Velká většina je čistě rostlinná, ale nevynechala jsem své oblíbené sladké, maso, vajíčka ani těstoviny. Důvod je prostý: bojím se veškerých rigidních stravovacích omezení. Není mi komfortní vlna veganství ani carnivore diety, protože nerozumím tomu, kde se v lidech bere ta odvaha někoho osočit z toho, že je jeho způsob stravování neetický. Stejným způsobem se obávám každé informace, u které je napsáno “biohacking” nebo “longevity,” protože parazitování na lidské smrtelnosti považuji za nedůstojné. Je to nesmírně zajímavá oblast, ze které můžeme čerpat důležité poznatky ohledně našich vlastních stravovacích a životních režimů, ale na druhou stranu zatím nepřichází s ničím převratných co bychom nevěděli. Jenom nám to nikdo zatím nezabalil do atraktivního marketingového balíčku “abys nezemřel.”
Kouzlo vaření nespočívá jak by se mohlo zdát jenom v znalosti základních zákonitostí a principů, nýbrž v kreativitě, představivosti a důkladné znalosti jednotlivých ingrediencí a jejich funkce v celku. Aby člověk dokázal vytvořit kvalitní recept, musí dokázat u každé ingredience odpovědět na otázku, “proč to tam dávám.” Mnoho z nás odpovídá “protože to je v receptu” a já naopak své čtenáře nabádám k tomu ochutnávat a snažit se přijít na to, proč tam co dávají. Zjistí pak, že spousta věcí lze nahradit, doplnit a upravit tak, aby plnila jejich potřeby.
Ráno snídám většinou ovesnou, špaldovou nebo pohankovou kaši uvařenou s ovocem. Když jsem s tím začínala, musela jsem si jí sladit, ale jako všechno, i slazení se dá časem odnaučit. Začněte klidně i slazenou kaší s ovocem nebo kompotem, pak vyřaďte cukr/sirup/med a pomozte si hodně sladkým ovocem: mango, broskve, švestky, teď v zimě třeba jen jablka nebo hrušky a přidejte si do kaše hrst rozinek. Vaření trvá třeba jen 5 minut, ale vaše trávení to ocení! Nezapomeňte si do kaší přidat nějaký zdroj bílkovin, jinak budete mít brzy hlad. Skvělé je třeba konopné semínko.
Výjimečně pak snídám vajíčka s polentou, shakshuku, nebo vajíčka s domácím žitným chlebem, který občas peču.
Řídím se pokyny svého lékaře, který se specializuje na Tradiční Čínskou Medicínu, ale v případě potřeby předepíše i "normální" léky. Z jídelníčku mi odstranil mléčné výrobky - nejsou pro mne vhodné. Mléčné výrobky mají "chladivý" účinek na trávicí trakt, stejně jako syrová zelenina, která je podle TČM především v zimním období nevhodná. Pokud si něco takového dát chci, dám si před tím teplou zeleninovou polévku, která vždy zahřeje. Ty se u nás vaří každý týden a vždy několik dní vydrží. Ve spěchu si často dělám své rychlé zeleninové kari, nebo dojídám to, co jsem vařila předchozí večer. To si člověk může vzít do krabičky i s sebou do práce.
Večeříme relativně brzy: mezi 17. - 18. hodinou. Časem jsem zjistila, že se mi tak podstatně lépe spí - trávicí trakt si také potřebuje odpočinout. Mou oblíbenou večeří je brokolicová rýže, nebo jákákoliv polévka či zeleninové kari s cizrnou. I do většiny polévek přidávám luštěniny, aby byly hutnější a výživnější. Když jdu na večeři do restaurace, neřeším, že je pro mne něco nezdravé - své tělo dobře vyživuji, takže si s nějakou občasnou blbostí hravě poradí.
Maso si dávám ráda, ale jen v případě, že věřím jeho původu. Nekvalitní maso mi nechutná, stejně jako mi nechutná nekvalitní zelenina. Nejím ho hodně, velmi pečlivě si vybírám jeho kvalitu a nechám o tom rozhodovat především své chuťové buňky. Čím “základnější” potraviny se člověk naučí jíst, tím blíže se totiž vrátí do kontaktu se svým tělem a s chutí.
Co se tím snažím říct - když jíme prefabrikované a “PŘEfabrikované” potraviny, hodně dochucená jídla, hodně solíme, pijeme hodně limonád, všechno sladíme, tak přestáváme vnímat jednoduché chutě. Když se, ale naučíte vnímat nuance mezi dobrým rajčetem a rajčetem, které nemá vůbec žádnou chuť ani vůni - pochopíte, že něco podobného lze vypozorovat i u masa. Maso pak, ale spíš než nedostatek chuti nemá úplně pěknou konzistenci (představte si taková ta suchá kuřata), vůni a má různé pachutě, které já osobně připisuji životnímu stylu a stravě daného zvířete. Jídlo nás vytváří. Rosteme z něj, vyživujeme se jím a stejně tak z jídla rostou zvířata, která jíme. Když tedy jíme krávu, tak ve zkratce jíme i to co snědla.
Jsem přesvědčena o tom, že masa jíme obecně jako společnost přespříliš a že výsledkem “konzumní” společnosti je právě ta příšerná kvalita. Když budeme jíst k snídani šunku, k obědu dvě kuřecí stehna na smetaně a večer vepřové řízky… tak to dopadá tak, že podle Českého Statistického Úřadu spotřebujeme 84,0 kg na obyvatele. To je 200g masa denně.
Množství, které spotřebujeme není udržitelné, pokud chceme jíst hovězí z krávy, která se pase do dejme tomu 100km of našeho místě bydliště (mimochodem, tohle je pro mě dost zásadní téma - proč proboha taháme všechno přes půl zeměkoule?) a na poli je tam 10 kraviček. Takové je totiž maso, které já chci jíst - a ano, někoho kvůli tomu zabiji, ale tak to v přírodě chodí. Ovšem jediný fér způsob jak to dělat je ta zvířata nechat žít krásný život a pak s pokorou spotřebovat úplně celé zvíře. Přesně tak, jak to funguje v přírodě.
Jaké je tedy podle mě řešení? Jezme masa méně - klidně se vraťme k masovému nedělnímu obědu, který znaly naše babičky - ale vybírejme si pečlivě jaké maso jíme! Jdete do toho se mnou?
Mléčným výrobkům se na pokyn svého lékaře vyhýbám, nikoliv proto, že bych byla alergická na laktózu, nýbrž proto, že je pro mne mléko dle Tradiční Čínské Medicíny nevhodné. Mě citelně zahleňuje. Nicméně si občas dopřeji šlehačku, tvaroh v tvarohových buchtách, pudink nebo když mám chuť, tak si dám i jogurt. Dám si před tím, ale nějaké teplé jídlo, ideálně zeleninovou polévku.
U mléčných výrobků bych se zejména zaměřila na původ - organické a bio, opravdu domácí mléko, pokud ho máte rádi. Stejně tak mléčné výrobky - pokud je máte rádi, vybírejte si kvalitu a raději jich jezte méně a když, tak si vybírejte ty nejkvalitnější i přeš vysoké ceny.
Alergická nejsem ani na lepek.
Lepek je strukturální protein, který se nachází v obilovinách. Oproti obecným představám, že je lepek “zlo” je lepek jednoduše složkou, která dělá těsto pružnější a tažnější.
Pokud nejste alergičtí na pšenici nebo netrpíte celiakií, není tedy nutné se mu úplně vyhnout a naopak bych se zaměřila akorát na omezení množství vyloženě na chuť a na “výživu” vybírání potravin nejméně zpracovaných. Tedy - místo nadrcené bezlepkové ovesné kaše si vyberte kaši z co nejméně zpracovaného zrna. Déle vám vydrží pocit sytosti a to díky většímu množství vlákniny, minerálů a tuků. Místo rohlíku a bagety si dejte tmavé žitné pečivo plné zrn.
Velmi pěkně je to vysvětlené zde.